Pravda o cukru – sacharidy v potravinách, civilizační onemocnění

Lidé často dost podceňují, to co jedí. Možná, že většina o tom co jí a vaří, ani nepřemýšlí. Ale je to velká škoda, protože až 80% zdraví dokáže ovlivnit právě výběr správného jídla. To jak jídlo chutná má v naší společnosti jasný prim. To co se přestane považovat chuťově za úplně nejideálnější, skončí časem v zapomenutí. Samozřejmě, že by jídlo mělo chutnat, ale uvědomme si, o čem doopravdy mluvíme. To co je dnes vyhledávaným jídlem průměrného člověka, je vlastně zcela mimo koncept přírody a na naší planetě nemá něco takového obdob. Je to plné látek a chemikálií, které na sobě navozují závislost, a ta není žádným chuťovým vjemem. O tom jak degenerují vnímání chutí, jsme se už zmínili v článku Základní průvodce potravinami.

Od malička jsme přivykáni na určitý druh kuchyně, v níž existují jídla, která máme oblíbená, většinou se jedná právě o jídla, na kterých získáváme závislost, a pak ty co moc nemusíme. Jakými jídly se bude stravovat člověk, který právě opustil „maminčinu jídelnu“ a stravuje se sám? Těmi, na kterých je závislý, nebo těmi méně atraktivními? A teď si představte, že v tomto novém stravovacím návyku, začne vyrůstat nový člověk… Dámy a pánové, my jsme se svými stravovacími zvyky dnes úplně někde jinde než byli lidé ne v pravěku, ale dokonce i před pouhými 500 lety.

Lidé jsou dnes závislí na různých toxických látkách, na podivných chutích a na cukru. Pokud se divíte, ano, právě cukr na sobě vytváří závislost a mění nám stravu po generace tak, abychom ho jedli čím dál tím víc. Pak přijde konvenční dietologie a prohlásí, že 60% energetického příjmu mají tvořit uhlovodany neboli sacharidy (lidově cukry), především ty celozrnné (na čem si smlsnete spolu se zrním, jsme psali minule). Jako kdyby někdo pochválil feťáka za to, že si sehnal novou dávku…

Protože cukry nejsou vůbec žádnou efektivní stavební látkou a jsou z dlouhodobého pohledu velice chabou energetickou látkou, existuje u lidí pocit, že ho musejí stále doplňovat, aby měli dostatek energie, nebo aby při posilování nehubnuli. Proto přišly na svět extrémní metody některých sportovců, které doporučují dokonce až i 80% denní energie pokrýt právě uhlovodany.

Jenomže příroda nastavila pro lidský organismus neúprosné pravidlo, se kterým pak souvisí téměř všechno: V krvi nemá cukr co dělat! Respektive přesněji řečeno, je tolerovaná určitá hranice, při které se nevplavuje do cév inzulín. Vše ostatní je v krvi přebytečné a zcela nežádoucí.

Proto má člověk slinivku. Slinivka je orgánem, který tvoří inzulín. Jakmile se objeví v krvi cukr, okamžitě se zalarmují základní mechanismy a slinivka se ho pomocí inzulínu snaží z krve co nejrychleji odstranit. Slinivka v zásadě není na to, aby nám z cukru připravovala nějaké balíčky energie, ale opravdu je na to, aby nám krev od cukru čistila.

Cukr v krvi navozuje pocit sytosti, ovšem ve chvíli kdy inzulín cukr z krve odstraní, odstraní se i tento příjemný pocit a přichází hlad. V tu chvíli je člověk nucen se znovu najíst. Pokud si nevybere k jídlu nic jiného a opět doplňuje do krve cukry, znovu tím zalarmuje základní mechanismy a donutí svojí slinivku bojovat. Z toho vyplývá, že čím víc sacharidů jíte, tím větší chuť na ně máte, zároveň ale přicházíte o energii a tím lenivíte…

Takovým způsobem slinivka ovšem moc dlouho fungovat nemůže, začne se vyčerpávat a diabetes 2. typu klepe na dveře. V tuto chvíli je opravdu jedno, jestli jste tu hladinu cukru doplňovali do krve neustále různými limonádami a něčím sladkým, nebo jste se najedli tak strašně doporučovanými složitými cukry v podobě těstovin, pečiva, rýže nebo jiných cereálií, a to vytvořilo ve vaší krvi těžko odbouratelnou hladinu glukózy. Jakkoli složitý cukr je pořád cukr a působí jako cukr.

S tím souvisí hned několik dalších problémů. Slinivka nechce, aby nám cukr proudil žilami, protože podněcuje v těle stresové reakce, při kterých se uvolňuje adrenalin a kortizol. Vysoká hladina glukózy, která není z krve rychle odbouraná, se pohybuje krevním řečištěm jako zhuštěný toxický kal. Váže na sebe bílkoviny a vytváří z nich nebezpečné radikály (AGEs), které se podílejí na vzniku některých civilizačních onemocnění, například na už zmíněném diabetu, nebo na kardiovaskulárních onemocněních. Vytváří záněty. Na povrchu kůže se můžou projevit jako různé vřídky nebo akné, ale uvnitř těla je jejich dopad mnohem závažnější. V případě zánětů cév se totiž spouští v těle ochranný proces v podobě LDL cholesterolu (lidově a ne zas až tak trefně nazvaný jako špatný cholesterol).

V zásadě jde o proces, kdy cévy poškozuje jedovatý cukrový kal a LDL cholesterol, který je tvořený v játrech, se je snaží před působením této škodliviny uchránit a vytvoří na cévních stěnách náplast. V případě že toxická hladina cukru z krve zmizí, začne se i tato náplast rozpouštět a odplavovat pryč. V opačném případě se LDL cholesterol nabaluje na stěny stále víc, a tentokrát klepe na dveře například Angína pectoris. Vápenatění cév, trombózu a mrtvici snad ani nemusíme připomínat. Z další škály poškození cév můžeme jmenovat například retinopatii a následnou ztrátu zraku.

Při zvýšené hladině cukru v krvi dochází k blokaci vývoje a aktivity neuronů. To je tím, že mozek přestává kvůli nadměrnému cukru produkovat dostatek BDNF látky, která za normálních okolností vývoj neuronů podporuje a jejich činnost startuje. Následkem jsou různé psychické nemoci zastoupené například depresemi, Alzheimerovou chorobou a demencí. Pacientů, kteří jednou netrefili domů, je plná geriatrie. Se změnami týkajících se BDNF látky se spojuje dokonce i epilepsie. Ještě toho není dost, stále pokračujeme… Vysoký cukr způsobuje i poškozování nervů, které může vyvolat problémy počínaje poruchami funkce trávícího systému, přes hypoglykémii, potíže s erekcí až po infarkty a „hnijící nohy“. Nadměrné užívání cukru má za následek i postižení ledvin, s kterým často končí pacienti na dialýze a ve frontě na novou ledvinu.

Další neméně zajímavý proces je vytvářen ve spojitosti s inzulínem. Jak už jsme psali, slinivka se snaží krev od cukru čistit. Pokud ovšem musí stále bojovat s velkým množstvím glukózy, která z jejího pohledu nejde odstranit, začne automaticky vpouštět do krve víc a víc inzulínu. Jenomže inzulín je v nadbytečném množství pro organismus velice škodlivý (prakticky jedovatý). Nejen že vytváří na cévních stěnách plak, ale podporuje dělení buněk a je rakovinotvorný. Pak stačí když se objeví ještě nějaký další škodlivý faktor (všude kolem jich je dost) a v těle se nastartuje zhoubné bujení.

Cukr zároveň vytváří v organismu oxidační stres, poškozuje bílé krvinky a tím nabourává imunitní systém. Ne jen že takto zatížená imunita nedokáže potlačit zhoubné bujení již v zárodcích, ale je značně oslabená i proti různým bakteriálním i běžným virovým infekcím, a celkově slábne odolnost organismu. Neodolné tělo proslazené cukrem se stává živnou půdou i pro různé kvasinky a plísně.

Cukr může za ukládání tukových zásob. Tato akce funguje následovně. Minimálně troška cukru se nachází téměř ve všem. Do našeho organismu se tedy i z přirozené potravy dostává, proto máme koneckonců slinivku. Naše tělo dokáže malé množství cukru upotřebit v buňkách jako pohonnou látku. Ovšem jen omezeně. V případě velkého množství se stává následující. Jednu část inzulínem odplaveného cukru použijí buňky pro momentální potřebu energie, další část se uloží do jater jako energetická zásoba v podobě glykogenu a ta zbývající se usadí v podobě tukové energetické zásoby. Za normálních okolností jsou totiž tělesné funkce nastavené na spalování tuků. Jenomže v případě nadměrného přísunu cukru vzniká kolize.

Cukr, jak jsme už popsali, je pro tělo silně toxický a nebezpečný, proto má jeho likvidace v organismu absolutní přednost. Inzulín má tedy další schopnost. Ne jen že zajišťuje, aby se cukr spálil nebo uložil na později, ale ve chvíli kdy v krvi pracuje, blokuje spalování lipidů (tuků). No a už se dostáváme k jádru celého problému. Ten kdo má neustálý a nadměrný přísun cukru, se prakticky nikdy nedostane k tomu, aby pálil tuk a tukové zásoby. Plus buňky naplněné cukrem, další cukry už nepřijímají. Játra, která neměla důvod glykogen použít, už také žádné další úložiště neposkytují. Jediné co tělu zbývá, ve snaze zbavit se toxinů z krve, je ukládání stále nových tukových zásob v podobě vnějších i vnitřních tuků a na dveře klepe obezita, ztučnělé vnitřní orgány, vysoký krevní tlak a mrtvice.

Aby tohle všechno nestačilo, obezita se dá zhoršit další blokovanou funkcí v těle. Štítná žláza vyměšuje hormon T4 který se v játrech mění na hormon T3. Pokud jsou ale játra rezistentní na inzulín, je v nich tato přeměna zablokována. Tímto způsobem se celý váš metabolismus ještě víc zpomalí a máme tu rádoby problémy se štítnou žlázou. Toto se ale může stát i neobézním lidem.

A pár zajímavostí na konec. Při nadměrném přísunu cukru jsou velké nesnáze při budování nebo udržování svalů. Protože buňky, které jsou na další cukry resistentní a nedostanou se ani k pálení tuků, jsou zrovna tak uzavřené pro vstřebávání aminokyselin (bílkovin). A teď přijde třešnička na dort. Buňkám, které jsou stále obklopené jedovatým inzulínem, otupí inzulínové receptory. Následná rezistence na inzulín organismus tak rozbije a zmate, že se svalové buňky přestanou otvírat pro další cukry a začnou prakticky spalovat sami sebe. Ano, zoufalý a zmatený organismus začne ze svalových buněk vytvářet do toho všeho ještě další cukry a vy přicházíte o svoje svaly.

Celkem zajímavé vyhlídky při vysoké konzumaci cukru, ne?

O to nehoráznější je, když přijde například mladá budoucí maminka do ordinace svého lékaře. Zeptá se, jak je možné že zrovna ona má těhotenskou cukrovku, a od toho lékaře dostane odpověď, že to má genetické…

Ano, samozřejmě, někteří odborníci se nad takovými odpověďmi tohoto druhu lékařů ušklíbají, jiní s úsměvem konstatují, že mají pravdu.

Pokud ovšem taková odpověď docílí, že z ordinace odchází zcela neinformovaný člověk v představě, že jeho nemoc je jen hříčkou osudu, pak by mělo být důvodem o takovém lékaři pochybovat.

Takže pacienti, kteří se divíte, jak je možné že máte byť jen zvýšený krevní cukr, nebo jiné výše popsané civilizační onemocnění, je to proto, že nejste žádná cukromilná bakterie, ale jste člověk. A člověk není uzpůsoben na přijímání velkého množství uhlovodanů přesněji sacharidů čili cukrů. Právě to je na tom to jediné genetické.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *